Boj o nalezení sebe v chaosu

Si sám…

Čekáš.

Prostor tichem oplývá,

srdce ale křičí, žalem puká,

tvá mysl promlouvá,

a vnitřní klid na čas si dává.

"Kde jsem sakra já?"

Ptáš se do prázdna,

jakoby se odpověď schovala.

Vzpomínky, smutek, hněv,

dokola se to točí…

Někdy tě lidé zničí,

v klidu si pak odkráčí…

A ty už nevíš, kde jsi…

Ptáš se, jestli se to někdy změní…

A tak nevíš, kudy vykročit,

potřebuješ jen tak dýchat,

sebe vnímat…

Své touhy zase ve snech vídat.

NEŽ se znovu objevíš,

přes tu bolest a utrpení,

přes potoky slz a odpuštění.

Proč přehlížet skutečnost,

proč dál si lhát?

Je to jeden život.

Dočasná hra,

která ale smysl má.

I když se to nezdá,

pravda je vždy skrytá…

Jen bojovníci ji hledaj,

meditujou a na cestu se vydaj.

Se sebou rozmlouvaj

dokud ještě sílu maj…

Jindy jsou schoulený

někdy řvou v lesích,

občas u řek šeptají

a ty jejich slzy odnáší…

Prý takhle nás život učí.

Nebudu ti tvrdit, že krutý to není.

A jaký že smysl v tom životě já vidím?

Příležitost k sebepoznání

ale i vzpomínky, co srdce rozsvítí. :)