Jak být blízkým oporou

Jak tu můžeme být pro lidi, které máme rádi? Ne jen tak, ale jak tam doopravdy být. Podpořit je, utišit, dát jim najevo, že tu pro ně jsme.

Tato část vás nepřekvapí:

Obejměte je a řekněte: "jsem tu pro tebe" Neobjímejte je jen tak, protože se to má.... Pokud neumíte v objetí vyjádřit emoce, jak byste chtěli, představte si člověka, kterého máte nejvíc na světě rádi a věděli byste, že to je naposledy, co ho můžete obejmout. Dáte do toho objetí vše, včetně pocitu, že vám na něm/ní záleží...

A tohle přesně každý potřebuje vnímat. Pak už to není šílená věda. JENOM naslouchejte. Naslouchejte tomu, co říkají... Né jako bla bla bla... Ale opravdu poslouchejte, co vám říkají, vnímejte je.

Možná pro některé z vás je z počátku náročné naslouchat... Nebo automaticky vypínáte a nevnímáte, abyste se uchránili před náročnými emocemi, ale on život je někdy náročný. A pokud máme být dobrými přáteli a partnery, kolegy či vedoucími, musíme umět naslouchat. Je to ta nejdůležitější část.

Naslouchání je méně oblíbené mezi muži... A je to sice pochopitelné, ovšem o to více jsou skvělí muži, kteří naslouchat umí.

Určitě ve chvíli, kdy se vám druhý zpovídá mu nenaznačujte, že si za to může sám.
I kdyby to byla na 100 % jeho chyba, on si jí dokáže uvědomit sám. V tu chvíli, kdy pláče, trpí, nadává si nebo má záchvat úzkosti, v tu chvíli tam prostě buďte, mlčte a naslouchejte... A tu drsnou pravdu, kterou potřebuje doopravdy slyšet, protože mu třeba uniká, mu řekněte až bude klidný a bude emočně stabilní.  Řekněte jí citlivě. Pokud dotyčný není připravený ji slyšet, tak prostě vydržte. Všichni potřebujeme dělat chyby tak dlouho, než nás ta samá chyba přestane bavit a začneme dělat zase úplně jiné, protože jedině tak se ze života něco naučíme.

Ve chvíli, kdy se vám druhý člověk zpovídá, nemusíte vůbec probírat řešení... Možná on sám dávno ví, co bude dělat, jenom potřebuje nějaké události vstřebat, sdílet a uklidnit se než půjde dál. Možná jenom potřebuje sám obě trochu víc věřit.

To nejvíc co můžete udělat, je říct: "jsem tu pro tebe" a pak tam pro něj opravdu být.

Dejte mu pocit, že v něj věříte... My všichni jsme dostatečně kompetentní žít tento život. Narodili jsme se na tenhle svět a tím jsme získali kompetence....

Pokud mu dáte najevo, že v něj věříte, funguje to jenom tehdy, když v něj opravdu věříte. Lidé poznají ten rozdíl.

Je to ale to nejrozumnější, my sami známe sebe nejlépe, proto víme často i nejlepší možné řešení. Někdy jenom potřebujeme sdílet, poplakat si a uvolnit ten obrovský tlak, který cítíme zvenčí a někdy potřebujeme připomenout, že jsme dost dobrý přesně takový, jací jsme.. Nic víc.
Pokud to není nezbytné, není dobré druhému člověku nabízet, že to uděláte za něj. Mnohem cennější je, když mu budete po boku během doby, kdy to zařídí sám. Bude se cítit schopnější, příště si lépe poradí a vy tak ještě posílíte vaše přátelství či partnerství a poznáte ho zase z další stránky.

Zní to někomu možná samozřejmě a někomu zase hrozně náročně a zbytečně. Zbytečné a náročné to připadá lidem, kteří sami podporu nedostávali a nikdy ji ani nikomu nedávali. A pak se naučili takovým věcem říkat zbytečnosti, protože takto si dodržují odstup od emocí.

Jenže my jsme lidé. Všichni, ať jsme ženy nebo muži, děti nebo dospělý., všichni máme emoce.

Někdo je více emotivní někdo méně...ale všichni máme emoce a všichni si přejeme mít kolem sebe dobré lidi, přátele, kteří v nás věří a partnery, kteří nás přijímají...

A o tom to je...

Tímhle změníme svět.

Ne velkými činy, ale tím, že každý se rozhlédne ve svém okolí. A budeme lidi vnímat. Nemyslím, že máme být přátelé se všemi koho známe, to určitě ne, je třeba chránit své srdce a vybírat si moudře. Ale mluvím o tom, být všímavější k lidem, s kterými se setkáváme, kteří jsou nám blízcí.

Stačí se zeptat,  jak se lidi doopravdy mají. Místo klasického "jak se máš" se zeptat:"jak se ti daří?" A počkat na odpověď...

Podíváme se do jejich očí a tam zahlédneme pravdu... Těsně za očima můžeme vidět, jak se člověk dlouhodobě cítí...

Nemusíme lidi rozveselovat. Do života patří fáze smutku, frustrace a někdy se všichni musíme ztratit, abychom se mohli nalézt.. To je v pořádku. Všechny tyto fáze jsou důležité a my je nemáme násilím druhým lidem brát a chtít to hned změnit. Není to přirozené. Ale pomůže jim, když je chytneme za ruku a budeme tam pro ně v těch všech fázích.

Nejhorší je, že nás tohle ve společností nikdo neučí. Ve škole nás učí matiku a jak nás naučí i ostatní předměty, naučí nás se i posmívat pomalejším. Ale výuka nezačne tím - podporujte si pomáhejte si, dělte se o věci. Začne to - neběhejte, nemlaťte se., máme tady třídní a ředitelské důtky, potom další postihy a tady visí školní řád...

Co kdyby někdo vzal ty neosobní lavice, spojil židle v kruh a tak by probíhal alespoň jeden den v týdnu. Co kdyby se žáci znali a nesoutěžili mezi sebou, ale byli tam spolu jako jeden celek. To by změnilo kompletně vnímání všech lidí. Spolupráce by vznikla namísto soutěživosti... Mít přátele by bylo důležitější, než mít pravdu a být laskavý by bylo vítanější, než být ten nejchytřejší.

Teď bychom byli všichni dospělí úplně jiní, nahlíželi bychom na ostatní lidi méně kriticky a více se o ně zajímali...

Místo toho abychom řekli: "sluší ti to" a nemysleli to tak, řekli bychom: "ty tak záříš" nebo "tvou eleganci na tobě vždycky obdivuju." Cokoliv co je pravda, co si opravdu o nich myslíme. Zajímavé je, že když tohle děláme, časem nám přijde přirozené takové věci říkat. Všimnete si pak jedné věci. Lidi jsou nejdřív z toho trošku zaražení... Nejsou totiž zvyklí na komplimenty... Pak někteří z nich ještě zatím vidí buď flirt, nebo vedlejší úmysly. Protože to tak  většinou funguje. Ale časem si zvyknou, že jste opravdu milí a ocení to.

Víte ale co taky funguje? Vzpomenete si na komplimenty, kterými vás někdo zaskočil?

A víte jak dlouho si to pak pamatujete? A jak nad těmi lidmi přemýšlíte? "On si toho všiml? Tohle si o mně opravdu myslí? To je milé... Ani já sám si toho na sobě třeba nevšiml." Takhle pak přemýšlíte. A oni taky tak přemýšlí. V dnešní době všichni kritizujeme, abychom se cítili líp. Ale ve skutečnosti se cítí líp naše ego. A zůstává tam pachuť zatrpklosti. Když jiné chválíme, povzbuzujeme je a dáváme jim pozitivní podněty, jsme sami inspirací a všechna ta pozitivní energie se k nám navíc někudy vrátí... Možná né hned, né tou formou jakou čekáme. Ale vesmír funguje jako bumerang, jen každý hází s jinou intenzitou.:)

Tím že dáváme laskavost, posilujeme laskavost a to je cesta. :)

Anna Gaia Rose