Možná jste to vy, na koho čekáte

Ten spisovatel, ten tanečník, ten matematik, ten stavař - ano, přesně ten člověk, kterým jste vždy chtěli být. Váš idol, ke kterému jste vzhlíželi, jste možná vy. Protože jinak byste k němu nevzhlíželi.

V tomto světě nás učí, jak je důležité mít školu, mít titul, mít práci, bydlení a jak být "normální", abychom zapadli. Ale je to jako v tetrisu - jakmile zapadnete, zmizíte... Což by ani tak nevadilo, že zmizíte ve společnosti, ale co vadí, že zmizíte sami před sebou. Ztratíte se a to je ten moment, kdy přestáváte v sebe věřit, to je ten moment, kdy cítíte prázdnotu... A tak přijdou takzvaní dočasný přátelé jako je alkohol, příležitostný sex, drogy nebo workoholismus a podobně. Ale nehledě na to co děláte, nemůžete utéct sami před sebou. Protože vás doposud nenapadlo zastavit se před zrcadlem... Protože se příliš bojíte, co byste tam objevili. Všechno je fér a všechno má svou cenu. To abyste mohli objevit svůj potenciál často znamená, že se budete muset ponořit do své hloubky, do své duše...

Jenže vy víte, že tam najdete spoustu temnoty a tak se rozhodnete ještě na chvíli věci dělat tak jako ostatní, utíkat před sebou... Ale znáte ty lidi doopravdy? Přesně ty lidi kteří se tváří, že mají vše vyřešené, že ví jak se životem zacházet, že se zařadili do společnosti?

Protože věřte mi, že společnost není ponaučitelná... Zažíváme to samé - úpadek morálky, politiky i zdravotnictví pořád dokola...Jakoby o tom Aristoteles více jak před dvěma tisíci lety nemluvil... Společnost není ponaučitelná..jedinci ale jsou...

A poznáte je tak, že vejdou do místnosti a vy cítíte, že v sobě mají něco, co nemůžete uchopit, ale toužíte to poznat.. Toužíte slyšet jejich příběh, abyste mohli objevit trochu toho kouzla... A přesně tihle jedinci vzali odvahu a prozkoumali svou duši do těch největších temnot... Každý den přichází noc, každý měsíc přichází úplněk. Některým věcem se nevyhneme... Jediné co si můžeme zvolit, jak budeme reagovat....

Jediné co něco znamená, je síla a odvaha naší duše... Do kdy budeme zažívat to samé, než se rozhodneme že to změníme...není lepší žít, byť jen krátký život, ale jako sami sebou, než jako někdo kým nás chtějí ti ostatní?

Protože kdyby ti ostatní byť něco málo věděli sami o sobě, netroufali by si nám říkat jací máme být, ale řekli by nám: "Buď sám sebou, objev sám sebe, neboť tak poznáš vesmír."

Zní to jako klišé, že?

Ale ona je to pravda.... Netroufám si to tvrdit na základě stovek knih, které jsem četla, ale na tom, co jsem prožila....

Temnota přichází pořád, někdy se zdrží déle jindy krátce... Ale život je tady každý den, ať se o něj prosíme či nikoliv. Jsou momenty, kdy se rozhodujeme mezi sebou a temnotou....

A jednou až pochopíme, že nikdy s námi nebudou všichni spokojení, rozhodneme se pro sebe...pro ten kousíček duše a pro tu trochu času, kterou máme v tomhle životě,  abychom se věnovali něčemu uvnitř nás..něčemu co nás přesahuje...

Ať už rozhovorem, abychom někomu otevřeli oči a srdce...

Ať už uměním, kterým předáváme něco hlubšího a nebo jen úsměvem....

Jenom pohledem, kdy dáváme najevo - zřím tě...

A to je celé.

Zní to jednoduše i komplikovaně zároveň.

Já měla to štěstí i neštěstí, že jsem byla vždy na všechno sama.... A když máte jen sebe. Tak máte jen sebe, ale to je víc, než většina lidí má...

Jak poznáte někoho, kdo má sám sebe? Jsou to lidé, kteří vám poví o sobě i ty špatné věci, ti kteří jsou si vědomi svého stínu, ti kteří mají probuzené své talenty a vědí kým jsou a kým už nikoli. Ti kteří jsou ochotni formovat sebe jako sochu... Neboť ví,  že sami jsou svými staviteli...

Život nás všechny postrkuje sem a tam... Někdy tím pohybem můžeme protančit, jindy nezbývá  nic jiného, než plakat a někdy víme, že se potřebujeme schoulit a vyčkat až to přejde....

Já nemám patent na pravdu to opravdu ne, ale jestli něco znám, tak sebe. :-)

Anna Gaia Rose