O bolesti

Nechte mě říct jednu věc, naprosto upřímně. Přežila jsem věci, které jsem fakt už nečekala, že přežiju…

I když bolest znám velice dobře ve všech možných podobách, někdy je to prostě už fakt moc. 

Fyzickou bolest jsem zvládala kdysi dobře, úrazy i nemoci…

Jednou mi navrtávali kost v 16 letech a já řekla lékaři: “Podložte mi hlavu, jestli mi bude vrtat do kosti, chci to vidět.” Ten se na mě podíval jestli jsem se nezbláznila a řekl mi: “Tak to jste první.” Při biopsii vám umrtví jen svaly ale kost nikoli. Potila jsem se bolestí, ale nevydala ani hlásku… 

Existuje i horší fyzická bolest, ta která trvá měsíce v kuse, kdy už se koušete do ruky, jen abyste chvíli vnímali jinou bolest. Tahle je stokrát horší než chvilková a hodně vyčerpává…

Poznala jsem i bolest psychickou jako vy všichni… Jsou různé stupně a druhy bolesti…

Často si myslíte, že nic horšího jste necítili… Dokud neuplynou roky, a vám se stane něco, co vás přesvědčí o tom, jak moc jste se mýlili…

Stejně jako se zkušenostmi a věkem zjišťujeme, co je opravdová láska, tak zjišťujeme, co je opravdová bolest. Mění nás to.

Někdy to bolí tak, že jsme si to neuměli ani představit…

A někdy se sesype vše naráz… A znova a znova.

Pobrečíme si, někdy děláme hovadiny, někdy jsme úplně vypnutý emočně… Otupělý, protože už prostě nemůžeme.

Někdy jsme moc naštvaní, jindy křičíme nebo pláčeme…

Klečíme na kolenou a nevíme, jak se zvednout… Pláčeme tak, že nemůžeme dýchat…

Někdy křičíme tak moc, že slyšet vlastní křik nás donutí uvědomit si, jak zlé to je… 

A pak jsou momenty a rozhodnutí, které nás zlomí do morku kosti… Nalomí náš charakter,

život nás donutí dělat věci, které bychom dřív neudělali, raději bychom umřeli, protože máme tak silné vnitřní přesvědčení… Máme to zaryté v srdci… 

Tak své srdce dáme bokem, abychom přežili. Prostě nechceme to vzdát… Řekneme si: “Prostě půjdu dál…”

Jsou rána, kdy se budíme naštvaní, že jsme ještě naživu…

Jsou dny, týdny, měsíce, kdy jediné co máme je TEĎ a co bude zítra… Na nic víc nemůžeme myslet, nemůžeme si dovolit ten luxus myšlení na budoucnost, protože bychom se jinak zbláznili…

Nemůžeme přemýšlet nad tím vším, co jsme cestou ztratili a koho jsme ztratili… Protože ta bolest by nás nenechala jít dál…

Díváme se do zrcadla a nevíme, kde jsme a jestli se naše pravé JÁ bude mít někdy šanci se vrátit…

Začneme mít rádi i tu krutou část…

Uvědomíme si, že být hodný na lidi nás moc daleko nedostalo… Ale zároveň nechceme být krutí k hodným lidem.

Jednoduše tu krutou část v sobě necháme. Ale také víme, že když bude třeba být nemilosrdný k lidem, kteří jsou krutí, když bude třeba bojovat s někým, kdo nebojuje fér, máme jí tam. Stačí jeden pohled, stačí slyšet tón našeho hlasu a náš nepřítel ví, že umíme překročit všechny hranice, když jde do boje… A to je většinou vše, co potřebuje vidět, protože lidé, kteří jsou zlí, pomstychtivý a krutí, mívají dost velké a ublížené ego. Něco v nich se lekne a covnou, protože nechtějí pokoušet, jak daleko zajdeme…

Takže si myslím, že i ta krutá část je důležitá…

Každý, kdo hledá pravdu v sobě a poznává sám sebe, lépe rozumí okolí i vesmíru… Nefunguje to naopak…

Také je důležité zmínit, že čím víc lásky můžete cítit, tím více bolesti i krutosti …. 

Je to jin a jang… Neříkám, že časem se pozitivní emoce nepřeváží a odpuštění je samozřejmě také důležité, ano, zcela zajisté… Ale je přirozené, že některé věci nám nejdou odpustit a nebo třeba je ani nechceme odpustit a je to naše právo. Prosím ale nepleťte si odpuštění s prominutím a přehlížením.

Tím, že v sobě táhneme tu bolest, ubližujeme sobě… Zároveň to ale není lehké…. Bolí to moc… A i když to chceme kurva už nechat jít, nevíme jak… Vrací se to ve všech formách. ve vzpomínkách, ve snech, v situacích, které mají jen podobný nádech…

Někdy se rozpláčeme z ničeho nic…

Nejhorší jsou ty situace, kdy se zastavíme po týdnech, měsících či letech, kdy jsme nemohli zastavit… Sundá to člověka k zemi… Ta bolest, ten pláč, vše, co potřebuje odejít.

Po tom, co jsme tolikrát plakali, už si říkáme, že ani nevíme, kde se ta bolest pořád bere…

Jindy odtékají slzy a už to jen pozorujeme…

Myslím, že jedna z nejhorších věcí, co naše ego dělá, je jak moc soudíme druhé…

Řeči a myšlenky typu: “Podívejte se, jak chová, jak se obléká, jak mluví.” Nebo: “Co dělá za práci.” A cokoliv podobného. A vy víte proč? I kdybyste věděli proč… Většina lidí odvětí: “To bych já nikdy neudělal v takové situaci” nebo ještě lépe: ”Já bych se nikdy do takové situace nedostal…” A vy víte, z čeho ten člověk měl na výběr? Nebo zda měl na výběr tohle nebo smrt? Nebo co má za sebou, kdo ho vychoval, čím vším si prošel?

A stačí opravdu málo, aby se vám celý svět sesypal, nemůžete vědět, že se do stejné situace nedostanete jednou taky.

Hodně lidí žije ve svých vlastních klecích, ve své bublině a s klapkama na očích a nemají šanci podívat se a prožít život z jiného hlediska…

A pak si myslí, že mají právo vše soudit, že jejich názor je nějak důležitý a že mají patent na pravdu…

Upřímně, ano, posuzovat je lidské, vyhodnocovat taky…

Ale ponižovat, pomlouvat a ubližovat člověku, který už takhle očividně dost trpí, je podle mě fakt bezpáteřní. A to jak se chováte, vypovídá o vás…

Věřte mi, že ten člověk, který byl takhle dole, pokud nezatrpknul, by vám v tu chvíli nejvíce pomohl, dokonce i samotné jeho naslouchání by vás léčilo. Protože nebudete cítit, že se musíte nějak před ním obhajovat, něco zdlouhavě vysvětlovat. Podívá se vám do očí a vy víte, že to chápe… Obejme vás a vy cítíte, že vás nesoudí...

Jen vás chvíli drží a ukazuje vám podporu a pochopení a to někdy opravdu léčí nejvíc…

My jako lidé jsme stavěni žít v kmenech ve společnosti, ale už nějak zapomínáme, jak být k sobě laskavý a chápavý…

Když někdo s někým soutěží, zapomíná většinou na to, že ty největší dary jsou prosté a přesto velmi zásadní - mít kde spát, co jíst a trochu tepla… A hlavně to pravé objetí, rozhovory s lidmi, kteří naslouchají, spolu se smát, tančit, milovat, dýchat, vnímat oblohu, pozorovat slunce putovat po obloze…To stačí… I já tohle kouzlo někdy ve shonu ztrácím, nebojte, nejste sami...

Nevím přesně, kolik času mi na téhle zemi zbývá, stejně jako to nevíte vy…

Tenhle text nepíšu, abych brečela nebo nějak si stěžovala…

Ale pro ty z vás, kteří možná teď potřebují trochu toho pochopení a necítit se tak sami, že existuje i někdo jiný, kdo zná bolest…

Pro ty z vás, kteří chtějí vědět, že jsou odněkud viděni a slyšeni. A můžete i vnnímat, že ti nahoře vás taky pozorují…

Věřte mi, že spousta vašich předků vám fandí… A že Bůh (vesmír nebo jak tomu říkáte vy) vás slyší, i když zrovna neodpovídá...

Držte se. <3 

A když mi budete chtít napsat, budu jedině ráda. :-) 

Můj e-mail je annagaiarose@gmail.com

Dávejte na sebe pozor. <3 

Anna Gaia Rose