Přijmi vědomě smrt, získáš tak sílu

Smrt.

Jak zajímavé téma.

Přesto když ho zmíníte v dnešní společnosti, lidé reagují zvláštně. Někdo dělá, že to neslyšel, že je to hloupost a nebo se přímo smrti vysmívá. Jen pár lidí, je schopných vést debatu na toto téma s vážností a přitom lehkostí. Logika těch ostatních lidí, je, že přemýšlet nad smrtí je depresivní, nebo že jsou na to moc mladí. Někteří lidé se bojí   smrti natolik, že samotná představa jejich konce života je nenechá usnout.

Ačkoliv jsou  na světě v současné době pořád války, každý den autonehody, úmrtí v důsledků nemocí a tak dál... Téma smrt je stále tabu. A protože jsme toto téma vytěsnili jako společnost, kompenzujeme si to ve filmech a videohrách. Většina z toho je plná akčních scén, jen násilí a smrt na milion způsobů a k tomu pár efektů. Ale smrt jako taková je velmi důležitá, bez ní by nebyl nový život.

Jestli máme něco společné jako lidé, tak je to skutečnost, že stejně  jak se narodíme, tak jednou také zemřeme. A možná je na čase, abychom byli připravení. Připraveni zemřít. Ten kdo je připraven zemřít, je připraven naplno žít.

Kolik znáte lidí, kteří se nebojí žít? Kteří se nebojí být tím, kým jsou? Dělat věci naplno.

Až přijde vaše chvíle, ať už ve stáří po delší nemoci, nebo při autonehodě, kdy vám zbývá pár sekund, jak chcete zemřít?

Chcete zemřít s lítostí a v panice?

Nebo chcete zemřít s úctou a klidem. Chcete zemřít připraveni.

Já se dívala smrti do tváře už dostkrát na to, abych věděla, jak reaguji. A také vím, kdy jednám tak, že bych smrti musela říct: "ne ještě počkej, já to umím líp".

Smrt mě provází již dlouhé roky životem. Při nehodách, onemocněních či na pohřbech. Poprvé přišla, když mi bylo pět let a od té doby se občas zastaví a rozmlouvám s ní.

A tak nějak jsem byla vždy v klidu a těším se, co mě dalšího čeká. Protože pokaždé si  v duchu řeknu, že žiji tak, jak nejlépe umím. Já už víc dělat nemůžu.

Vím, že lidé, které jsem kdy milovala, to vždy věděli. Vím, že když jsem chtěla tančit hodiny do úplného vyčerpání, tančila jsem, jakoby se nikdo nedíval. Vím, že když jsem chtěla s někým rozmlouvat celou noc, nešla jsem spát, protože jsem věděla, že ta chvíle za to stojí.

Vím, že jsem si pamatovala, co je na světě důležité. Že to nejsou testy a známky, tituly, že to nejsou lidé, kteří si dokazují svou důležitost, ale že to jsou momenty, kdy zažívám něco tak krásného, že děkuji, že jsem naživu. Když jím jídlo a vychutnám si každé sousto. Když se směji tak moc, že to rozesměje i ostatní. Když vnímám krásu všeho kolem. Vím taky, že ve shonu každodenního života tenhle přístup občas ztrácím a tak ho zase buduji od začátku.

Takže proč bych se měla bát smrti?

Že se mi nesplnily všechny mé sny?

Ano, to určitě je pravda, ale za můj život jsem prožila tolik silných momentů, jako málokdo by stihl za dlouhý život. A možná tady budu dál, ale možná taky ne. Každý z nás zde má vyměřený čas. Mám ale to štěstí, že mě smrt provází.

Až se budete zase bát smrti, vzpomeňte si, že to není smrt, které se bojíte. Je to strach z toho, že nežijete.

A pokud přemýšlíte nad tím, co bude dál... Já nejsem křesťanka ani nevyznávám jiné náboženství. Ale ve svých kostech od mala cítím, že život smrtí nekončí. A že mě lidi přesvědčovali o různých blbostech.

Každý máme ale samozřejmě svůj vlastní přístup. Budujeme si ho tak, že v průběhu života procházíme velkými přechody a naše staré já umírá a nové se rodí.

Je to, když se narodíme, když jako větší začínáme chápat jemnější emoce a romantickou lásku. Když začínáme chápat, že svět není takový, v jaký jsme doufali. Když se potýkáme se zradou, bolestnými ztrátami, pokaždé když trpíme, když s námi něco opravdu zatřese, trochu se změníme. Mění se naše tělo, vyzařování i pohled v očích.

Mezi tím vším chaosem jsem si vybudovali život, svou osobnost a vysnily si svou budoucnost. A pak když už jsme starší, bojíme se, že o to vše přijedeme, že zmizíme. Že si nás lidé nebudou pamatovat. Je to velký strach spousty lidí. Na to můžu říct, pokud se bojíte, že si vás lidé nebudou pamatovat - nežijte už dál život s otázkou - co mi může život dát, ale co já můžu dát životu? Pokud chcete být zvěčněni, je to touha ega, nikoli duše. Duše si přeje prožít hezký život a zase odejít. Duše si přeje předat svou moudrost lidem, nikoliv se zvěčnit. Duše si přeje svobodu a lehkost.

Někteří lidé přesto duši špatně vnímají, nebo v ní dokonce nevěří. Viděli jste někdy člověka, který spí a viděli jste někdy tělo člověka po smrti?

V tom prvním případě vnímáte duši. V tom druhém, vidíte, že už je ten člověk pryč, jeho esence je pryč.

Strach ze smrti - je to jen strach. Strach z neznáma, stejně jako když jedete cestou, kterou jste nejeli a bojíte se, že zabloudíte.

Myslím, že v tomto případě, je lepší si prostě počkat a být připraven se zapnutým světlem na další krok.

A když budeme cítit klid, vykročíme správně.

Přeji Vám, ať najdete smíření se smrtí, získáte tak novou sílu.

Anna Gaia Rose