Prostě jen milovat

Jakoby vždy, když něčeho dosáhneme, jsme splnili určitý level, a pak přišel hned další, o něco těžší, protože přece teď už jsme kompetentnější.

A tak život i my sami na sebe klademe stále větší nároky. Protože tak jsme zvyklí, pracovat na sobě dál a dál. Dokud nebudeme dost dobří.

Takový ten vzorec myšlení z mládí, který nám je vkládán - jak prezentuje tuto skutečnost Jarda Dušek v Pojednání o životě: "jsme nic, ale když se budeme hodně snažit, budeme najednou něco nebo někdo. A když se přestaneme snažit, budeme zase nic."

Kdo  dal někomu právo o tomto rozhodovat?

O tom, kdo má hodnotu a kdo ne.

Kdo je dostatečným přínosem a kdo nikoli.

Kdo je dost dobrý. Kdo je dost perfektní.

Já mám ráda rozbité věci, mám ráda i lidi, kteří nosí v sobě jak temnotu i bolest, mám ráda lidi, kteří mají jizvy.

Když slepíte rozbitý talíř, bude jediný svého druhu. Když zašijete roztrhané oblečení bude to jediný kousek, který takto vypadá. Když obejmete opuštěnou duši, bude její úsměv tak silný a neopakovatelný v tomto nekonečném vesmíru, že se ptám: "Proč nemáme rádi rozbité věci a nemilujeme víc lidi s velkou bolestí v sobě?"

Protože možná že věci opravíme, možná je vyhodíme, ale každá lidská duše,  která je neopakovatelná,  tu má své místo. Své velmi důležité místo a neměli bychom tuto skutečnost přehlížet.

Všimněte si, že opuštěné děti, ty kterým nikdo nevěnoval pozornost a lásku, vám dokáží dát tak upřímné objetí, v kterém vám vrátí stokrát víc, než jste jim kdy mohli věnovat.

Někdy abyste se k takovému objetí dopracovali, musíte projít ze strany dětí přes spoustu vzteku, bolesti, odmítnutí a někdy i pohrdání. Ale když si prostě řeknete, že to dítě za to nemůže, že vám to nedělá naschvál, že prostě jen reaguje na základě svých bolestivých zkušeností a očekává opět to samé, uvědomíte si, že ty reakce vůbec nepatří vám a mohou projít skrze vás, aniž by se vás dotkly.

 Víte, že ta bolest ve skutečnosti patří někomu jinému. Někomu, kdo jí způsobil. A když takovému dítěti ukážete, že ho milujete i po tom všem, že vás to ani trochu nevyděsilo, ani neodradilo, nezbyde mu, než vám věnovat i tu lásku, kterou si tak dlouho střežilo v sobě a bálo se jí ukázat.

A když získáte možnost pocítit trochu takovéto lásky z tak čisté duše, vesmír vám dává najednou smysl.

Někdy zapomínáme, že my všichni jsme byli dětmi. Někdy zapomínáme, že všichni si sebou neseme zranění ze života, který přinesl spoustu bolesti a my nevěděli, jak jí zahojit. A tak jsme si tu bolest uchovali v sobě.

A pak, když se někdo snaží dostat do hloubky naší duše, všechno to jde ven. Všechny ty obranné mechanismy. Všechen ten vztek, ta důležitost, to ego, domněnka že jsme lepší než ten druhý. To, že hledáme na druhém chyby, jen abychom mu nemuseli důvěřovat, aby nás zase nezranil.

To, že už nechceme pocítit zase zradu a opuštění. Kličkujeme sami před sebou, jen abychom se vyhnuli zase té bolesti.

A pak jednou až se zastavíme a přestane nás to bavit. Když zjistíme, že někteří lidé si zaslouží alespoň šanci dokázat nám opak.

Když zjistíme, že ne všichni lidé jsou zlí.

Když zjistíme, jaké chyby máme my a že nejsou v okolí, ale v nás, vidíme najednou čistě.

Když zjistíme, co z okolí bylo reflexí nás samých.

Když zjistíme, že nikdo není perfektní, ale že láska dokonalost nevyžaduje, můžeme trochu své srdce pootevřít.

Ne kvůli druhým, ale kvůli sobě, protože i my si tu lásku zasloužíme. Protože to je naše přirozenost, naše lehkost, naše melodie.

A protože můžeme milovat druhé a to je pro ně i pro nás něco, co dává smysl všemu kolem, co na první pohled smysl vůbec nedává.

Prostě mohli bychom jen  milovat, alespoň dokud tu příležitost máme.

Anna Gaia Rose