Víte, proč nás společnost učí všem těm věcem? Jako je styl, mluva, správná chůze správný úsměv, vhodná značka oblečení?

To abychom zapomněli, že na tom nezáleží a začali jsme se pořád strachovat, zda jsme v pořádku... Zda jsme někoho neurazili či jsme neudělali špatný dojem.

Obecně vzato, nikdy se nezavděčíte všem, takže tuto starost vám ráda rovnou vezmu. Je to zbytečné. Mno a když tohle opustíme, zůstane nám to ryzí. To opravdové a autentické. To o čem píšu pořád a pořád a pořád dokola jak trubka. A to co vy čtete pořád a pořád.

Jenže dokud to neuděláme, jsou to jen slova. Nic víc. Někoho možná inspirují, někoho možná urazí.

To záleží na tom, jak si to vy interpretujete a to je pouze vaše volba a nikdo nemá právo vám ji brát. A teď když jsme si toto urovnali, zpátky k pointě. Když nemáte odvahu jít do svého nitra, nemáte moc velkou odvahu. Opravdová odvaha může vycházet pouze z nitra. Všechno ostatní jsou kecy. Jsou to často jen prázdné činy, kterými jako předstíráme, že jsme nějak ušlechtilí, zachraňujeme lidi, kteří o to nestojí anebo ty skutky nejsou až tak prázdné a pomáháme tam, kde je naše pomoc vítána, ale často z důvodů, že před sebou utíkáme.

Jenže když dáte pryč všechno tohle, nezbude vám nic. Proto všichni děláme všechno možný, abychom nedošli k tomu nic.

Ono "nic" je velice děsivé. Je prázdné a přitom plné klidu. Je tiché, přesto vnímáte svůj hlas. A je nekonečné, a přesto se v něm cítíte doma.

Ono "nic" je to jediné, které vás vlastně pohání k dělání šíleností, dokud jich nemáte plné zuby. Čeká, až se vyčerpáte děláním všech těch kravin a dojdete k podstatě.

Je v pořádku, když k ní nedojdete. Většině z nás se opravdu nechce. My jako lidský druh jsme upřímně dost líní, co se týče změn a většinou k nim jsme donuceni okolnostmi. Jen málokomu se chce vykračovat do temnoty s nadšením, jaké poznání ho tam čeká, jen tak dobrovolně. Obecně lidé neradi riskují své jistoty, které jim pomáhají v tom, že dávají jejich životu jistý řád. Což je taky v pořádku.
Když někteří přijdou o tento řád, nezbyde jim, než zahořknout a nadávat, anebo projít těmi dveřmi temnoty k vlastnímu srdci.

Dobré i špatné na tom je, že vždy jsou tam další a další dveře. Jako v životě. Vždy se otevírají nějaké další. A když hledání i život skončí, dojdeme opět k tomu "nic".
K tomu "nic", ale můžeme dojít i během života a z toho klidu pak čerpat sílu.

Ta síla vás prostoupí. Automaticky. Zní to trochu temně a ponuře, je to ale velmi hezké a přirozené.

V tomto "nic" jsme se pohybovali jako děti velmi často, i proto jsme měli tolik energie. Velmi příjemný stav můžeme i zažívat když děláme něco co nás baví, při čem zapomínáme na čas. Toto nic je tomu blízko, ale není to stejné. Toto "nic" přijde, když smažete všechny jistoty, plány a otevřete se všem možnostem a sobě.

Najednou zjistíte, že nemusíte vůbec nic.

Naprosto nic.

Prostě nic.

Teď někteří z vás ve své mysli namítají: "No jo ale co děti, co hypotéka, práce, partner, co můj pes..." 

Dobře, tak si teď představte, že vás přejel autobus. Nedělejte nic hloupého, jen si to představte. Tak. Teď všechny vaše povinnosti za vás přeci někdo převzal, že? Není to třeba ideální řešení. ale na někoho jiného vaše povinnosti padly. Tak teď nechte věci být. Všechno nechte být. Najděte si jen 4 minuty pro sebe. Nic víc. Teď máte tu chviličku. Přejel vás ten autobus. Už neexistují povinnosti.

Existuje jen to, co jste chtěli během života stihnout a nestihli. Co vás mrzí, že jste neudělali?

A kdyby byla možnost, že přijede záchranka, nahodí vaše srdce a vy dostanete druhou šanci.

Co přesně byste udělali? Jaké kroky byste podnikli? Vyse*te se na to, co nejde. Co byste chtěli? Jde to aspoň částečně zapasovat do reality? Alespoň něco z toho?

Co doopravdy chcete?

Anna Gaia Rose