Duše poletuje nad Zemí,

říká si:

"že by ještě jedno zrození?

Stojí mi to za to úsilí?"

A tak zvolí si tělo, povahu, plán i učení,

nečeká však, že záměr upadne do zapomnění.

Dívá se kolem, nerozumí,

potácí se, tančí, ale brzy se už duše vytrácí...

Po smyslu se ptá:

"to sama se cítit mám?"

Místo vyplnění snů, jen utrpení znám,

místo lásky dostává se mi prázdnoty,

temnotu už jako kamarádku mám,

lítám sem a tam a sebe už nepoznávám...

Proč pocit mám, že mi něco uniká?

Že bych přeci jen význam měla?

Kde jsou andělé, už je nevnímám.

To je v tomhle světě každý tak sám?

Už tu není mír,

nejsou tu kmeny,

jenom chaos a lidi sami.

Jaký to zvláštní svět,

dokonalost všichni chtějí,

ale lidskosti se bojí.

Tak volám Vesmír:

"já neviíííím,

omlouvám se, ale já už nevím, proč tu jsem a co po mě všichni chtějí?!"

A tehdy se Země otřásá

své dítě objímá:

"neplač,

utrpení je tvé učení,

tak dojde k rozpomění.

Jsi sama, já vím,

tvé slzy ráda zahojím.

Jedině až poznáš samotu,

vzbudím v tobě lásku,

ne k druhým, ale k tobě.

Teď tě srdce provází,

ať už půjdeš kamkoliv,

vyměnila si uznání za drobné skutky,

nasloucháš a dáváš pochopení,

a víš, že odměna je klid na duši,

tvé učení může být tak kompletní.

Netrap se dítě mé,

pláčou tu i další lidé,

netvrdila jsem, že to bude snadné.

Učení nekončí,

tak si zatanči.

Slunce zase vyjde,

to tě hladím po tváři,

bolest si vezme déšť,

strach odnese bouřka,

to jsem já, tvá ZeMě - Matka...."

A tak si říkám, proč se někdy hněvám,

když mé kroky sahají mezi nebe a Zemi,

asi proto, že jsem jen duše v lidském bytí. :)

Anna Gaia Rose